Lucie Mohelníková (1981)
"Život je moc krátký na to, abychom se nudili nebo jenom snili! Vzhůru na Maledivy!"
Kde jsem se vzala, tu jsem se vzala. Geneticky jsem ze 3/4 Češka a ze 1/4 Slovenka, pocházející z malého a malebného městečka Potštejn ve Východních Čechách, který milovala a miluje spousta známých osobností. Potštejnu se říká malá Praha, jelikož tu má chalupy a chaty snad půlka Prahy. Pár let jsem také měla tu čest žít v Rychnově nad Kněžnou, který je také známý. Od roku 2012 do konce roku 2019 jsem střídavě žila v Praze na Maledivách, kde jsem trávila 6 měsíců ročně. Od roku 2020 stabilně žiji v Praze a na Maledivy létám pouze na zimní měsíce. Od roku 2012 do roku 2015 jsem měla maledivského partnera a přítele Faarishe, za kterého jsem byla symbolicky provdaná, kterého jsem v roce 2015 vyměnila za nového maledivského partnera Siraaje, se kterým jsem byla ve vztahu do roku 2018. Od roku 2018 jsme fungovali pouze jako obchodní partneři. Po dlouhodobých neshodách jsem se v červenci 2021 se Siraajem nadobro rozloučila, protože nervy mám jenom jedny. Jsem aktivní a multifunkční, taková "holka" pro všechno. Nesnáším strojenost, rejpaly, prudiče, budižkničemi, a ty, co lidi jenom zneužívají ke svému prospěchu. Jsem taková jaká jsem. V životě jsem to neměla jednoduché a zadarmo mi nikdy nikdo nic nedal, tak asi jako většině lidí na tomhle světě. Od malička jsem se pohybovala v hotelovém prostředí, dřela jako mezek, vystudovala jsem střední ekonomickou školu, hned po maturitě šla makat do rodinného obchodu (večerky) a od roku 2003 podnikám. Pojďme to ale vzít postupně.
Aktualizováno: 11. 11. 2022
Dětství, puberta a těžká dřina
Jako malá jsem měla slabé astma, dost mě trápily průdušky, a alergii na všechno možné, kterou trpím stále. Paní doktora mo vždycky říkala, že s mámou musíme vyrazit k moři. No jo, ono se to lehce říká, že jo, ale když na to nemáte peníze, tak to prostě nejde.
U nějaké "vody" v cizině jsem byla poprvé v životě, když mě bylo 7 let. Byl to Balaton v Maďarsku, a dostali jsme se tam jenom díky tomu, že měla máma v té době přítele z dobré a vlivné rodiny. U moře jsem byla poprvé v životě v Itálii, kde jsme byli v rámci školní akce v 8. třídě v roce 1995, kdy pobyt ze 75% hradila škola. Kdyby škola většinu nehradila, na pobyt bych neměla. Letecky jsem byla u moře až v roce 2007, a to v Řecku na ostrově Kos, který tenkrát vypadal jinak než dnes. Byl krásný, turisty skoro nepolíbený. Tenkrát jsme se na skok dostali i na jeden den to tureckého Bodrumu. Před první návštěvou Malediv jsem se podívala také ještě do Chorvatska, a po první návštěvě Malediv zatím jenom do Chorvatska, na Maledivy, a občas mám to štěstí se při služební cestě podívat na Srí Lanku a do Spojených arabských Emirátů. Samozřejmě jsem několikrát navštívila i evropské státy. Polsko, Německo, Rakousko, Francii, Švýcarsko, ale většinou to bylo v zimě a hory.
Já vím, nemám si na co stěžovat, někteří lidé se k moři nepodívali nikdy a možná ani nepodívají! Já si nestěžuju, jen když na to tak koukám, tak se to někomu opravdu může zdát, že mi má co závidět, ale ono ne. Marketing a realita jsou dva odlišné světy! Díky tomu, že teď na Maledivách trávím pár měsíců v roce, mi zmizí alergie a další neduhy, ale jakmile se vrátím do Prahy, za týden je vše zpět. Takže to, jak jsem jako malá zdravotně trpěla, si vlastně teď vynahrazuji.
Astma sice odešlo, ale v roce 2005 se ohlásily problémy se štítnou žlázou, která mě funguje pouze na pár %, takže se denně krmím hormony a pokračovat s tím budu až do konce života. Někdy v roce 2010 jsem se od lékařů také dozvěděla, že jsem mutant. Vždycky jsem věděla, že musím mít nějaké nadpřirozené schopnosti... :-D No jo, jenže prý tahle mutace žádné nadpřirozené schopnosti nedává, ba naopak. Zjistili mě Leidenskou mutaci a prý jsem Heterozygotka. No nasmála jsem se u toho dost. Co to v reálu znamená? Že mám dědičnou mutaci krve, kdy jsem více náchylná ke krevním sraženinám a embolii. Pro mě jako člověka, který létá takové dálky, to znamená si do letadla píchat injekce s Fraxiparinem na ředění krve do mého velkého břišního špeku, aby mě v letadle nevznikla krevní sraženina. No ale jinak jsem docela normální. :-D
Jako dítě jsem to opravdu neměla lehké, nejenže pocházím z vesnice a za totáče jsem byla dítě z rozvedené rodiny, kdy jsem kvůli tomu schytávala i šikanu od spolužáků, ještě k tomu jsem vyrostla v hospodském a hotelovém prostředí, jelikož moje máma, kadeřnice a samoživitelka, "fotr lotr" (na půl Slovák a na půl Moravák, proto jsem ze 1/4 Slovenka, haha) nás opustil, když mě byly 2 měsíce, a za celý život na mě nezaplatil ani korunu výživného, pracovala v restauracích a hotelech. Lidově řečeno "V hospodě jsem vyrostla a jsem v ní jako doma!" :-D Na to, že jsem vyrostla v hospodě jsem pyšná. Nasbírala jsem životní zkušenosti, které se mi dnes rozhodně neztratí a obrnila jsem se.
Jak šel čas, máma se snažila nás uživit, jak to šlo. Začala podnikat. Nejdříve s parfémy a kosmetikou, pak k tomu přidala auto doplňky a sekáč a nakonec se vozil i nábytek z Německa. Vzpomínám si na ty burzy ve Valech u Pardubic a všude možně po ČR, brzy jsme vstávaly, abychom na burze chytly dobré místo, jak jsem každý víkend od rána stála u auta a na kapotě měla rozložené autodoplňky a parfémy a vedle stál stojan s oblečením. Vzpomínám si i na to, jak jsem tam takhle několikrát stála, a to i na Štědrý den. Bylo mě málo, pouhých 7 až 10 let. Vzpomínám si i na ten mráz...
A tak šel čas a přiblížila se volba střední školy. Jelikož jsem tak moc milovala být mezi lidmi a hospodské / hotelové prostředí, moc jsem chtěla jít studovat cestovní ruch, jenže máma se mnou měla jiné plány. Říkala, že prý mám navíc, že prostě a jednoduše půjdu na ekonomku. Tenkrát si všichni mysleli, že cestovní ruch znamená skončit jako kuchařka nebo servírka a být stále nedoceněná a finančně podhodnocená. Njn, musela jsem poslouchat. U přijímaček na ekonomku jsem skončila hned pod čarou na státní školu. Tenkrát se otevíraly 3 třídy, 2 z toho státní a 1 soukromá. Ne, že bych byla tak blbá, ale prostě byl přetlak. Co teď? S penězi je to boj a já mám platit školné na soukromce?! Naštěstí tady byl děda (mamky otec), který léta s mou výchovou mámě pomáhal, a který nám pomohl i se školným. Bohužel jen první dva roky, pak zemřel na nádor na mozku. Babču nezmiňuji, ta se o mě moc nezajímala a navíc zemřela dříve než děda. Její vnoučata z Prahy pro ní byly víc. Snad se teď sestřenka s bratránkem při čtení mého příběhu nenaštvou, ale je to bohužel pravda. Na ekonomce byly moje hlavní obory ekonomie, účetnictví, výpočetní technika a obchod (marketing, propagace a reklama). Právo a psychologie byly vedlejší, ale moc mě bavily.
Od 15ti let, hned jak to zákon povoloval, jsem brigádně pracovala v pohostinství. Jak jsem přišla ze školy domů, odhodila jsem batoh a rovnou valila na brigádu. Občas jsem na ní šla i s aktovkou / batohem. Víkendy v pubertě neznám. Začínala jsem u mytí nádobí, poté jsem pomáhala kuchaři, po čase ze mě byla servírka / číšnice, recepční v hotelu a tak šel čas... Když jsem nebrigádničila v hospodě, byla jsem u mámy v obchodě. Časem jsem to začala strašně nesnášet. Všichni o víkendu venku nebo o prázdninách na dovolené a já buď v obchodě nebo v hospodě. Navíc se mnou mlátila dost brutální puberta, ale prostě jsem musela makat, aby se zaplatilo školné atd. Když vezmu mou praxi v pohostinství během ekonomky, v podstatě jsem prakticky "studovala" i cestovní ruch.
Život po maturitě, práce, podnikání a sny
Přiblížila se má maturita, květen 1999. Tehdá začínal boom večerek. Máma předělala sekáč, kterým v té době začalo pomalu dozvoňovat, na večerku, takovou malou smíšenku. No co myslíte, odmaturovala jsem a hned druhý den se ze mě stala žena za pultem, kde jsem někdy trávila i 14 hodin denně a více. Svátky, Vánoce a Silvestr jsem neznala. Samozřejmě si to vybralo svou daň na zdraví.
Při dlouhých zimních večerech, kdy jsme měli otevřeno do 20:00 h., byl to obchod na vesnici, takže to stačilo, jsem ráda pročítala časopisy typu Elle, Harper's Bazaar, Cosmopolitan, Style, Perfect Woman a podobné. Bylo před Vánocemi a v časákách byly různé články o cestování do exotiky na Vánoce a v zimě. Nejčastěji se psalo o Mauriciu, Seychelách a Maledivách. V jednom ze zmíněných magazínů byl článek o modelce Simoně Krainové a jejích zážitcích na Mauriciu. Ježíš, jak moc mě inspirovala. Jak já jsme snila o tom, že se jednou do takové exotické destinace podívám. Mým snem vždy byly Seychely a Francouzská Polynésie, kde jsem mimochodem zatím nebyla, ale už teď osobně z Malediv znám celý seychelský národní fotbalový tým. No jo, jenže z platu ve večerce na vesnici asi těžko... Snila jsem o tom mít moje vlastní fotky v takovém časopise. Focení jsem milovala už od malička a vlastně mě k tomu trošku vedla už máma, protože také ráda fotila. Moc ráda jsem na pařbách fotila opilé obličeje a kámoši a známí říkávali, že mě to jde dobře. 😀
A tak šel čas a psal se rok 2003. Máma už dávno před tím začala mít velké zdravotní problémy a já na všechno byla sama. Boom večerek opadal a dopředu se začaly drát obří obchoďáky se slevami a vším skoro zadarmo. Mě v té době bylo už 22 let a pořád jsem nikde pořádně nebyla, jen nonstop stála nebo seděla ve večerce. Po konzultaci s máti jsem obchod zrušila. Jenže co teď? Do obchodu už jsem prostě jít nechtěla, bože vždyť jsem nestudovala ekonomku jenom proto, aby ze mě byla prodavačka v supermarketu. Nj, jenže nebylo moc na výběr. Jelikož jsem měla praxi v pohostinství a zkušenosti z vlastního businessu, byla docela brnkačka dostat práci na léto u nás v Potštejně v hotelu Praha jako servírka. Při práci v pohostinství a cestovním ruchu se člověk seznámí s různými lidmi, a tak se mě na podzim naskytla příležitost jít pracovat jako barmanka do nedalekého města Rychnova na Kněžnou. Pravdou je, že jsem se tehdá hned po uzavření obchodu chtěla odstěhovat do Prahy a hledat štěstí tady. Nemoc matky to ale bohužel nedovolila.
Práce v baru byla mazec. Po půl roce nočních jsem se z baru a herny na jednom konci rychnovského náměstí přesunula na druhý konec náměstí do ještě větší nonstop herny s obří ruletou a vším možným. Práce s výherními automaty a pacoši, kteří k nim chodili vysedávat, byla docela zajímavá. Po roce nočních už jsem ale měla docela dost. Věděla jsem, že takhle nechci skončit. Praha, cestování a svět mě táhl čím dál víc.
Během práce v herně jsem se seznámila s mým tehdejším přítelem, který je stále členem mé rodiny. Přítel byl vážený podnikatel a nechtěl, abych pracovala v herně. Zlatokopka nejsem, fakt ne. Trošku jsem s tím být žena v domácnosti bojovala, protože jsem zvyklá být neustále v pohybu a tak jsem začala vymýšlet různé akce. Jezdila jsem mu do kanceláře pomáhat, organizovala různé akce a večírky, předělávala byt a zahradu, natírala plot a podobně. Prostě jsem nevydržela být na jednom místě. Dokonce jsem zorganizovala i dva srazy, a to od základky i ekonomky. Účast 99% i s profesory.
Jak jsem se dostala na Maledivy
Co se nestalo, na jaře 2009 náš kamarád oznámil, že se v létě žení. Svatba to byla krásná, na zámku v Chlumci nad Cidlinou. Svatební hostina probíhala standardně jako všechny ostatní české svatební hostiny, jedlo se, pilo se, seznamovalo a povídalo... Nějakou náhodou jsem se zapovídala s maminkou ženicha. Nebylo divu, vždyť byla z vesnice nedaleko od mé. Jak jsme tak povídaly, ženichova maminka začala vyprávět o tom, jak za totáče nic nemohla a jak teď moc cestuje a aby na to z důchodu prodavačky měla, tak pořád chodí na brigády. Přátelé povím vám, ženichova maminka byla snad všude. Vyprávěla o Karibiku, o Indickém oceánu, no prostě snad o všech možných exotických destinacích na světě. Říkala, že je tady ještě jedna destinace, kterou by ráda viděla, ale že nemá parťáka na cestování, protože je to moc drahé. Zvídavě jsem se zeptala, jaká je to destinace a světě div se, byly to Maledivy, které opravdu v roce 2009 byly po Francouzské Polynésii, která je mimochodem také mým snem, jedny z nejdražších.
Jak jsme tak klábosily, opojené alkoholem, tak se mě maminka ženicha zeptala, jestli s ní na ty Maledivy v zimě nechci vyrazit. No přátelé povím vám, jak jsem byla opojená alkoholem a vzrušená z vyprávění, tak jsem jí řekla, že bych moc ráda, ale že na to nemám. No co se nestalo, maminka ženicha šla za mým přítelem a ten jí to, že mě ty Maledivy zaplatí, odkýval. Nejdřív jsem opravdu hodně protestovala, protože jak jsem už psala, nejsem zlatokopka a všechno mám poctivě vydřené, ale po několika dalších drincích jsem řekla ano s tím, že si to nějak odpracuji. Dokážete si představit to nadšení, holka z vesnice, která před pár lety seděla ve večerce, listovala časopisy a snila o exotické dovolené...
Druhý den ráno přišlo vystřízlivění a šok, z toho, co jsem slíbila. Přítel nic neřešil a prostě řekl, že mám jet, protože on moře nemusí a je spíš milovníkem Alp. Po pár dnech jsem se spojila s ženichovou mamkou a začaly jsme řešit podrobnosti. Mezi tím se, pojďme ženichově mamce říkat Kamila, rozhodla, že na Maledivy s sebou vezme i její dospělou vnučku Báru. No jo, jenže kdo dovolenou zajistí? Co myslíte? Úkol padl samozřejmě na mě, jelikož jsem byla v domácnosti, Kamila chodila do práce a Bára studovala vejšku. A tak jsem začala... Pár dní jsem proseděla u internetu a hledala informace o Maledivách, informace o resortech a cestovky, které nabízí exotiku. Povím vám, moc jich nebylo, respektive 3 opravdu dobré, které jsou na trhu ještě pořád a jejíž majitelé mě asi fakt hodně nesnáší. :-D
Ze třech jsem vybrala ty největší experty a nechala si poslat nabídku 5 cenově dostupných resortů, které jsem si sama našla na internetu. Šlo to poměrně rychle. Nejlevnější resort a takový, aby za něco stál, byl v roce 2009 Paradise Island Resort & Spa na severním Male atolu, pouhých 20 min. rychlo lodí. V nabídce za přistýlku stálo 49 900 Kč (o dalších 20 000 Kč, které jsem během dovolené a v duty free utratila, radši psát nebudu), 7 nocí, All Inclusive a letecky se švýcarskými aeroliniemi Swiss / Edelweiss. Emirates tehdá ještě nelétaly. Nabídku jsem rozeslala holkám a čekala, co na to řeknou. Mezitím jsem mou brutálně brutální angličtinou, v podstatě Google překladač (díky Google), psala přímo do resortu o pár informací. 8 let jsem studovala němčinu a 4 roky jen základy angličtiny, takže to podle toho vypadalo. V resortu pochopili, na co se ptám a odpověděli. Holky se mezi tím ozvaly a rozhodly se pro resort, který jsem vybrala.
Představte si to natěšení v září 2009, kdy jsem podepsala cestovní smlouvu a zaplatila zálohu. Do odletu 4. prosince 2009 jsem jako žena v domácnosti o Maledivách věděla skoro vše. Pár dní před odletem jsem řešila foťáky, abych měla co nejlepší fotky. Přišel za mnou tehdejší švára, ajťák a hobby fotograf, že mě půjčí jeho zrcadlovku Olympus E-500 se dvěma základními objektivy. Že prý pařby umím fotit dobře a že nevím, jestli se na Maledivy ještě někdy podívám, tak ať mám alespoň hezké vzpomínky. Chvilku jsem váhala, protože jsem vždy fotila na kompakt a o zrcadlovce jsem neměla ani páru, ale když jsem zjistila, že se dá fotit na program A - tedy automat, šla jsem do toho. Mezitím mě jiný kamarád půjčil ještě kompaktní Olympus pod vodu, takže byla sestava kompletní.
Přišel den D, 4. prosince 2009 a odlet do tropického ráje. Nejprve jsme letěly hodinu z Prahy do Curychu, a poté cca 10 hodin z Curychu do Male, kde jsme přistály ráno. Do dneška si pamatuji, jak mě přes obličej flákl horký vzduch z motorů letadla a hned na to, ten horký a vlhký tropický.
Na letišti jsme od delegátky Katky, kterou mám dodnes v přátelích na Facebooku, dostaly voucher a jelo se na resort. Mimochodem místní cestovka, od které byl voucher, respektive její majitelka, mě dnes nemůže přijít na jméno, protože spolupracuji s její konkurencí.
Pobyt na resortu pro nás byl jako sen. Seznámila jsem se s místním číšníkem Ahmedem, který mě přivedl k mé práci a k cestovce, a který už bohužel není mezi námi. Zemřel opravdu nehezkou smrtí v březnu 2015. Díky jeho smrti jsem se seznámila s mým bývalým maledivským obchodním partnerem a bývalým přítelem Sirou.
Během pobytu jsem fotila o sto šest. Navíc jsem sebou měla hezkou Báru, takže jsem se toho snažila využít. Bylo 12. prosince 2009 brzy ráno, čas odjezdu z resortu a odlet zpět domů. Do Malediv jsem se jednoduše zamilovala a cestu na letiště i celý let jsem probrečela. Letušky si myslely, že se bojím létání. Po návratu jsem začala špekulovat, jak se na Maledivy dostat znovu.
Návrat z ráje, práce "fotografky" a plánování další cesty na Maledivy
Když jsem šla vrátit půjčenou zrcadlovku, kamarád viděl mé fotky, krajinky a speciálně Báru a pronesl něco jako, že bych to focení měla zkusit profesionálně, že prej mám oko a jsem v domácnosti, tak že na to budu mít čas. No jo, jenže nejlevnější zrcadlovka stála 20 000 Kč. Hmmm, tak na to nemám. Co se nestalo, světě div se, za pár dní byly Vánoce a já od šváry dostala tu jeho zrcadlovku jako dar. Koupil si nového Nikona a říkal, že u mě bude jeho Olympus v dobrých rukách.
Tohle všechno vyprovokovalo to, že jsem na internetu začala hledat informace o focení, úpravě fotek atd. Když jsem měla něco málo nastudované, začala jsem na Facebooku sdílet fotky, které jsem na Maledivách nafotila. Dokážete si představit tu závist? V roce 2009 a potažmo 2010 na Maledivy létali jen ti nejbohatší.
Na jaře 2010 přišla kámoška, že na Facebooku viděla moje portréty z Malediv a že by ráda nějaký ten portrét a tak jsme to šly zkusit. Docela se to povedlo. Kámoška sdílela a klienti se začali hrnout. Zajistila jsem si tedy živnost a začala fotit o sto šest a vydělávat na další cestu na Maledivy. Samozřejmě se to rychnovským fotografům přestalo líbit, jenže ono mít vystudovaný obor a umět nastavit foťák neznamená být dobrý fotograf a umět fotit. Na focení je potřeba hlavně oko a pak už je jedno, jestli fotíte drahou zrcadlovkou nebo mobilem.
Na jaře, v létě i na podzim se dalo fotit venku, jenže co v zimě? Holky chtěly sexy portréty a já neměla kde fotit. A vůbec, neměla jsem ani světla, odrazovou desku, lightbox, prostě nic a tak začalo pátrání na netu po vybavení do ateliéru, které zrovna nebylo nejlevnější. Podařilo se mě zakoupit set pro začátečníky a tak jsem doma udělala provizorní aťas. Začala jsem fotit i u klientů doma. Klientky se hrnuly a penízky taky. Objevila mě i místní firma, která prodávala boty a módní doplňky, pro kterou jsem fotila reklamu a produkty. Snažila jsem se jak to šlo, abych si na další cestu na Maledivy vydělala a podařilo se. Mezitím jsem si stihla koupit i můj první Canon. Dnes mám ne úplně levné dva a několik objektivů. Foťáky jsou pro mě podstatně důležitý nástroj k práci. A kde je moje foto vybavení, světla, ligtbox atd.? To je také příběh. Koupil si jej jeden můj klient, který s námi cestoval na Maledivy. Dnes už je to super profík a jmenuje se Marek. Jediné, co mi kromě foťáků a jejich příslušenství zbylo je odrazná deska, která natrvalo bydlí na Maledivách.
Založení cestovní agentury "other way holiday" a stěhování do mé milované Prahy
V době, kdy jsem fotila, už jsem o Maledivách věděla naprosto vše a již při druhé cestě 28. listopadu 2011, jsem tu měla velkou řádku kamarádů a známých z různých pracovních pozic v cestovního ruchu a několik majitelů místních cestovních kanceláří, kteří na mě tlačili, ať si otevřu cestovku, že jsem šikovná a začnu Maledivy nabízet. Pravda, nechtělo se mi, ale díky mobilům se za fotografa začal považovat každý a mě už to 16 hodinové sezení u počítače a Photoshopu přestávalo bavit. Potřebovala jsem větší akci.
.jpg)
Cestovní ruch na obydlené lokální ostrovy se začal pomalu rozvíjet. Nikdo to nedělal a já viděla díru na trhu. Po dlouhém zvažování a pátrání jsem se 4. června 2012 rozhodla otevřít českou cestovní agenturu. Cestovku jsem založila s pouhými 3 500 Kč, za které jsem si zaregistrovala a zakoupila doménu a prázdnou webovou stránku a začala tvořit. Na obrázku výše je náš první web, který postupně buduji a aktualizuji až do dnešní podoby. Dnes naše prodeje z 90% tvoří resorty. Coviďák nám kupodivu pomohl, a od roku 2020 jsou našimi klienty i milovníci toho nejvyšího luxusu a high end resortů.
První rok nebyl jednoduchý, stálo to hodně potu, slz a krve, všichni kolem mě si ze mě dělali srandu a říkali mi, že jsem se zbláznila, že to nemůže fungovat, ale podařilo se. Díky závisti a dalším lidským vlastnostem jsem přišla o spoustu "přátel", ale to je mi jedno, moji nejbližší mi zůstali, a to mi bohatě stačí. Věřte, že moje nejbližší spočítám na prstech jedné ruky. Jak zpívá Bebe Rexha: "FFF" - tedy "Fuck the Fake Friends". Známých mám mraky, ale nové přátelé nehledám. Když se mi někdo náhodou zalíbí, než si ho nebo jí pustím do života, pečlivě si jej prověřím. Vždycky je to stejné, všichni se chtějí kamarádit jenom proto, že chtějí dovolenou na Maledivách s nějakou brutální slevou nebo nejlépe zadarmo. Jsem blondýna, ale odbarvená. ;-)
To, jak funguje cestovka jsem si postupně oťukávala u známých, kteří cestovky měli nebo stále mají. Tedy pokud makáte jako šroub a máte pod čepicí, je to "brnkačka". Chtěla jsem rovnou založit cestovní kancelář, ale bohužel to nebylo možné, jelikož jsem nevystudovala cestovní ruch a jako středoškolačka jsem neměla požadovanou praxi v oboru 6 let. Mohla bych mít zákonného zástupce, ale to jsem nechtěla a rozhodla se tedy vydržet 6 let.
Na Maledivy jsem začala létat častěji a častěji, až z toho vzniklo to, že mám zatím procestováno 155 ostrovů na většině atolů a trávím tu pár měsíců v roce. Podnikat na Maledivách, žít tu, ať částečně nebo trvale a spolupracovat s místními, ale není žádná velká sranda, o čemž se můžete dočíst na stránce Kdo je other way holiday. Za sebou mám opravdu mnoho zkušeností se vztahy i podnikáním v této krásné tropické destinaci.
V roce roce 2013 se mi splnil další sen a z Rychnova nad Kněžnou jsem se přestěhovala do naší stověžaté matičky Prahy.
Cestovní agentura "other way holiday" a zrod její mocnější sestřičky, cestovní kanceláře
Na podzim 2017 jsem začala pátrat po tom, jak se stát CK a kdy mě padne ta požadovaná praxe. Dle mého výpočtu by to mělo být 4. června 2018, jenže ejhle, první rok, kdy jsem měla cestovní agenturu jsem měla větší příjem z fotografické činnosti, a tak bohužel první rok praxe v cestovce nelze uznat. Co teď? Njn, tak počkám ještě rok, řekla jsem si. Jenže zase čára přes rozpočet. 1. července vešla v platnost novela zákona o cestovním ruchu díky níž už musím být pojištěná cestovní kancelář letos. Co teď? Byly tu dvě varianty, a to buď zákonný zástupce anebo studium cestovního ruchu - rekvalifikace. Život už mě naučil hodně a nikoho cizího jsem si do vlastního businessu tahat nechtěla, takže škola. V květnu 2018 jsem absolvovala školu kultury podnikání v cestovním ruchu Tyrkys s.r.o. a získala osvědčení o profesní kvalifikaci, a to znamená, že už jsem profík v cestovním ruchu i na papíře, na kterém je kulaté razítko a státní znak. V červenci jsem se také stala členem ACKCR - Asociace cestovních kanceláří České republiky. V lednu 2019 jsem s asociace vystoupila, jelikož ji pro naši malou CA a CK neshledávám potřebnou.
Získání koncese na cestovní kancelář není nic jednoduchého!!! V ČR dělá pojištění proti úpadku pouze 6 pojišťoven a ne každá se baví s novými a malými CK, jako jsem já. Osobně jsem si vybrala údajně nejlepší pojišťovnu na trhu, ale kolegové z cestovního ruchu mě tvrdili, že se se mnou vůbec nebudou bavit. Nakonec jsem postupně začala poptávat všechny. Jedna pojišťovna mi odepsala, že s novými firmami nespolupracují. Dvě malé pojišťovny si mě prověřovaly takovým způsobem, že to až hezké nebylo a nakonec z nich vypadlo, že mě nepojistí, že mají podezření na to, že otevřu CK, vyberu peníze od klientů a uteču s nimi na Maledivy. Vážení, větší blbost jsem v životě neslyšela. Každopádně, to už jsem mohla udělat dávno. Být na Maledivách na doživotí a nesmět vycestovat, by pro mě bylo hroší, než sedět 10 let na Pankráci. Oslovila jsem další tři pojišťovny. Třetí mi po několika e-mailech a telefonátů plných dotazů a prověřování zaslala nabídku na pojištění proti úpadku. Nabídka ale byla tak vysoká, že se mi protočily panenky, nicméně jsem byla ráda, že je někdo ochoten mě pojistit. Nu což, řekla jsem si, táhlo se to 2 měsíce, tak to ještě 2 týdny vydrží, jsou tu přeci ještě ty 2 velké pojišťovny, o kterých kolegové říkali, že se se mnou nebudou bavit. Odhodlala jsem se a vyplněné formuláře jim zaslala také. Jedna z pojišťoven odpověděla stejný den, ale bylo to také takové chaotické, nicméně dodnes nemám nabídku. Poslední pojišťovna, ta největší, odpověděla také obratem, pochválila mi můj business plán, který jsem vypracovala na 9 stránek formátu A4, s tím, že mou žádost předají vedení k případnému schválení nebo neschválení. Během týdne mi od této pojišťovny přišla nabídka pojištění proti úpadku a další dokumenty. Bylo to v pátek dne 17. srpna 2018 pozdě odpoledne. Když jsem otevřela e-mail, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Tato pojišťovna, dnes už mohu říct jméno, ERV Evropská pojišťovna, profíci v oboru, mě pojistí a nabízí velmi solidní pojištění i deposit. Slzy se mě radostí draly do očí. Trvalo to několik minut, než přestaly téct a já se mohla soustředit na odpověď. Během týdne jsem s pojišťovnou uzavřela smlouvu a běžela na živnostenský úřad a na Ministerstvo místního rozvoje. Na ŽÚ to lítalo jako obvykle. ŽÚ na Praze 7 je proste nejlepší, ale povím vám, nic jednoduchého dostat stanovisko z MMR. Trvalo to další měsíc. 3. října 2018 jsme koncesi konečně dostali. Každopádně každoroční obnova pojistné smlouvy proti úpadku není žádná sranda. Likvidace malých a specializovaných cestovek velkými obry, kde většinou pracují lidé, kteří o destinacích, které nabízí nemají ani páru, bohužel běží na plné obrátky.
V září 2021 jsem si na Facebooku zavzpomínala na to, co už jsem na Maledivách zažila, a byla jsem oceněna nádherným komentářem od ředitelky školy cestovního ruchu paní PhDr. Jolany Kopřivy Myslivcové. "Vaše písemná práce ke zkoušce patří mezi ty, které mám uschované i po archivační lhůtě. Znát perfektně “produkt”, který člověk prodává a věřit mu je základ úspěchu. Držím palce i nadále." Viz. koláž výše.
Doba Covidí, co vše mě potkalo a co bude dál?
Doba Covidí mě překvapila a přinesla mi absolutně nečekané možnosti. V době uzavření Malediv v březnu 2020 jsem pořád ještě sršela optimizmem, že se Coviďák rychle přežene a do zimy to bude cajk. V létě 2020 se sice Maledivy znovuotevřely turistům po jenom 3,5 měsíční pauze, ale rozběh cestovního ruchu byl strašně pomalý. Začala jsem vymýšlet, co bychom mohli dělat, abychom přežili. Navrhla jsem vlastní kolekci tašek a kabelek pod mou značkou OWH Collection by Lucie, kterou jsem ale nepořídila zrealizovat. Třeba se na ni ještě někdy v budoucnu řada dostane. V listopadu 2020 jsem si myslela, že to bude začátkem roku 2021 náš konec, ale karta se z ničeho nic obrátila a v prosinci 2020 jsem s celým naším týmem nevěděla, co máme dělat dřív, jak raketově se cestovní ruch rozběhl. V lednu až březnu 2021 jsme téměř nespali, co jsme měli práce a díky bohu máme i nadále.